Hunové
Oktar, který jel vpředu a vedl malý houf spolubojovníků, se protáhl ve svém vysokém sedle zdobeném zlatými plíšky. Malý huňatý koník, i když měl za sebou dlouhou cestu, stále neúnavně a houževnatě vykračoval po úzké stezce, která se vinula hustým lesem. Oktar byl oblečený do oděvu z kůží a plátna a byl vyzbrojený kónickou přilbou s chráničem nosu, hrudním pancířem, dlouhým dvoubřitým mečem, kompozitním lukem a malým kulatým štítem z proutí a kůže.
Zpočátku se jim vedlo dobře. Pod Attilovým velením se jim podařilo dobýt Mety, a zvláště Orleans, kde získali slušnou kořist a mysleli si, že ji ještě rozmnoží.
Vtom se od jihu přiblížili Římané a odrazili je. Po chvíli potřebné ke shromáždění rozptýlených jednotek se proti sobě postavili na Katalaunských polích u řeky Marny.
Po násilném přechodu řeky, kdy nebe potemnělo jejich šípy, narazili na Vizigóty, které v krvavé bitvě zahnali na útěk. Oktar v průběhu bitvy spatřil vizigótského krále Theodoricha a podařilo se mu jej šípem srazit ze sedla. Theodoricha pak rozdupala jeho vlastní jízda. Potom se však válečné štěstí začalo klonit k Římanům a jejich spojencům a nepřátelští lučištníci zastavili další postup Hunů. Obrat dokonala jízda, která drtivě na Huny zaútočila z obou křídel. Když Oktar uviděl, že Attila je zraněn a ustupuje k opevněnému táboru, tak už na nic nečekal. Shromáždil své přeživší muže a vytratil se s nimi z bojiště. Překročili Rýn a nyní již byli několik dní na cestě domů.
Protože se už šeřilo zajel na malou mýtinu, jejímž středem protékal potůček. Povečeřeli kousky sušeného masa, které vyndali z pod sedel, a uložili se ke spánku.
Eskam ještě prohlédl Dengizicha a vyměnil mu obvazy na ranách, které mu způsobili
Aetiovi lučištníci. S Dengizichem to vypadalo velmi špatně, měl horečku a přerývavě dýchal. Při jízdě jej museli přivazovat ke koni, aby nespadl. Kursich se postavil na první hlídku a ostatní během chvíle usnuli.
Druhý den ráno přišel Eskam za Oktarem:
„Měli bychom na chvíli zastavit, nebo Dengizicha nedovezeme domů, je to s ním velmi špatné.“
„Uvidím, třeba cestou narazíme na nějakou ostrogótskou vesnici, tak můžeme na pár dní zastavit,“ odpověděl Oktar a vydal povel k další cestě.
Za dva dny dojeli do skutečné ostrogótské vesnice. Byla docela velká a Oktar viděl, že obyvatelé na něj a jeho lidi hledí nepřátelsky. Byli to sice spojenci, ale z donucení a Oktar a ostatní měli štěstí, že všichni dospělí bojovníci byli ještě v Attilově vojsku. Oktar bez ptaní obsadil největší chatrč a po mnoha dnech si Hunové dopřáli luxus lehce opečeného masa v ohni a zejména několika žejdlíků medoviny.
Stařešina sice trochu protestoval, když si brali, co potřebovali, ale Charaton jej srazil do prachu a uštědřil mu několik ran bičem. Oktar tomu všemu pokojně přihlížel a nechal Charatona, ať si na stařešinovi vybije zlost. Večer pak šaman Eskam opaloval husí kosti a z rýh na nich věštil budoucnost. Nevyšlo mu ale nic konkrétního, jen že se Attila zachrání a i oni dojedou mimo Dengizicha v pořádku domů. To jim prozatím muselo stačit a oni všichni byli s Eskamovou věštbou spokojeni.
Dengizichův stav se zhoršil avšak ještě stále žil a Oktar si pomalu začal dělat starosti, co by se stalo, až se Ostrogóti vrátí domů. Bylo jich jen deset, čtyři pětiny zůstali v bitvě a zde byli kromě Oktara, Eskama, Dengizicha a zmíněných Kursicha s Charatonem už jen Oebarsius, Undin, Basich, Kelkal a Atakam s nejstrašnějším tetováním a nejvíce pořezanou tváří. Bylo jich sice dost, aby udrželi v šachu ženy, děti a starce, ale málo k boji, kdyby se vrátili válečníci.
Třetí den odpoledne však Dengizich zemřel a tak kus od vesnice nechal Oktar vykopat hluboký hrob. Dengizicha do něj uložili a pak poblíž proběhla pohřební hostina. Hunové na ohni opekli ovci a snědli ji. Na závěr vykopali kruhovou jámu a do ní vložili zbytky ovce, železné udidlo Dengizichova koně, zdobený opasek a osobní zbraně. Pouze jeho luk Oktar předal Kelkalovi, který o něj přišel v bitvě, když s ním vykryl ránu mečem. Vlastní hrob i kruhovou jámu umně zakryli drny, takže obě místa by nikdo nezasvěcený nenašel. Poté s večerem odjeli zpátky do vesnice, kde shledali zbytky vybavení. Až budou ráno odjíždět, nezůstane po nich téměř žádná stopa.
Byly asi dvě hodiny po půlnoci když Oktara probudil dotek Basichovi ruky na rameni. Oktar se otřepal: „Co se děje?“
„Někdo nás obkličuje Oktare, slyším kroky ze všech stran,“ šeptl Basich.
„Vzbuď ostatní a potichu se všichni přesuneme do přístřešku ke koním.“
Basich vzbudil ostatní bojovníky a dírou, kterou nechal Oktar udělat už první den do stěny chatrče jež byla společná s přístřeškem pro koně se protáhli ke koním. Potichu osedlali, nasedli na koně a čekali. Oktar si jen pomyslel, že Ostrogóti mohli počkat jednu noc a zbavili by se jich bez problémů, protože už byli na odjezdu. Je však pravda, že to Ostrogóti nemohli tušit a teď to bude mnohé z nich moc bolet.
Čtvrt hodiny se nic nedělo a pak za jednou chatrčí blesklo světlo a zanedlouho se na chatrč obsazenou Huny snášelo asi pět nebo šest zápalných šípů. Ty se zabodly do došků a oheň nedočkavě přeskočil na vyschlou slámu. Zároveň šípy byly jakýmsi znamením, neboť ze všech stran se ozval řev doprovázený zároveň krupobitím dalších šípů. Hunové trpělivě čekali na okamžik, kdy Ostrogóti zanechají ostřelování a poženou se do útoku. Tak se také stalo a během několika minut se prostranství před chatrčí zaplnilo germánskými válečníky. Oktar pokynul a Hunové na koních se se strašlivým řevem vyhrnuli z přístřešku. Zjizvené a tetované tváře řvaly : „ Smrt, smrt! “ Všude se míhaly plstěné čapky a leskly obnažené čepele mečů. Ostrogótští starci a jinoši se snažili zadržet jejich nápor, ale dlouho nevydrželi. Pokryli zem svými mrtvými a ustoupili. Oktar zařval na ostatní: „ Nepronásledovat! Prorazíme na východ! “ Otočili koně na pětníku a vyrazili východním směrem mezi dvě nejbližší chatrče. Tam nachytali tři jinochy, kteří se nestačili stáhnout. Atakam dva nejdříve znehybnil svou sítí a pak dorazil mečem, třetího jen tak mimochodem bodl Kelkal do krku a cesta byla volná. Kolem uší jim ještě prosvištělo několik narychlo vystřelených šípů. Několik set metrů za vesnicí ještě jeli tryskem a teprve když zjistili, že je nikdo nepronásleduje, zvolnili. Celou šarvátku přestáli beze ztrát, pouze Undinovi šíp ustřelil kus ucha, ale Undin se tomu jen smál a nevěnoval tomu žádnou větší pozornost.
Jeli pouze s jednou krátkou přestávkou, kterou si udělali okolo poledne, po celý den. Oktar se chtěl dostat co nejdále od ostrogótské vesnice. Cestou kromě divé zvěře nikoho neviděli. Když se zešeřilo začal se Oktar rozhlížet po nějakém místě k odpočinku. Vtom měl dojem, jako by jej obestřelo nějaké kouzlo. Svit zapadajícího slunce byl přehlušen záplavou modravé záře, která se rozestřela nad celou skupinou jezdců. Koně se začali plašit a jezdci se jen s vypětím všech sil a mnoha léty získanou zkušeností dokázali udržet v sedlech. Potom modravý příkrov začal klesat a během pár okamžiků zahalil celou skupinu. Přitom bělavé výboje zahalily každého jezdce. Výboje se proměnily v bělavou auru s namodralým okrajem okolo každého jezdce a jeho koně a za hromové rány skupina Hunů zmizela z povrchu stezky. Když se spadané listí a zvířený prach usadily, nebylo po nich ani památky. Stezka se neporušená dál vinula hlubokým lesem, nad kterým převzala vládu noc.
Tomáš odešel a Janička se začala chystat do Prahy. Víkend rychle utekl a zase se blížila hodina odjezdu. Sbalila si oblečení a jídlo, které jí přichystala mamka do velkého batohu. Teď jen nesmí zapomenout na jízdenku na autobus, kterou si objednala přes internet a vytiskla na tiskárně. Raději by jela vlakem, aby se mohla během cesty učit, ale na trati je ještě výluka s přesedáním a to by těžko zvládla. Tak pro dnešek zkusí jiný způsob dopravy. Autobus ji doveze až na Knížecí a odtud metrem do Nových Butovic je to jen kousek.
„Večeře! Pojďte večeřet.“
„Mami, já řízek nebudu, zase mám nafouklé břicho. Vezmu si s sebou jen ty housky, co jsi připravila.“
„Chudinko, to znám. A takhle na cestu to máš pěkně blbé.“
Při večeři Janička jen pozorovala jak se Nelinka a zvlášť taťka cpou řízkama. Ten taťka by měl s sebou něco dělat. Má nadváhu a za chvíli bude mít přes metrák. Má rodinnou dispozici k vysokému tlaku a také ty nespecifické šelesty na srdci. Hlavně by měl omezit pití piva, ale zatím urputně odolává. Ještě si myslí jak je původní: „ Na něco umřít musím, “ nebo „ Aspoň se se mnou nebude muset mamka dál trápit, “ nebo „ Tělo si řekne co potřebuje, “ a další nesmysly. Za chvíli mu bude padesát, rizikový věk a takový přístup. To mamka skoro nejí a pořád cvičí, ta se aspoň snaží.
Janička se napila svařáku: „Jé, nějak mi to leze do hlavy.“
„Mě zase do nohou,“ ozvala se mamka, „Jo, Jani nepíchla bys mi ještě tu injekci proti chřipce?“
„Jo, ale dělej, za chvíli musíme jít. Vyndej tu vakcínu z ledničky, musí být aspoň pět minut venku.“
Janička se rychle oblékla a potom mamce píchla tu vakcínu.
„Au!“
„Co je, snad tě to nebolelo?“, zamrzelo Janičku.
„Ne, promiň, to já jen tak. To je moje chyba.“
Taťka přišel do pokoje: „Ten batoh mám už vzít?“
„Jasně, můžeš.“
Potom už hurá. Rozloučení s mamkou a Janička s Nelinkou pospíchali k autu, kde čekal taťka. Po příjezdu na autobusové nádraží zjistili, že autobus je už na místě.
Doběhli k němu a taťka dal batoh do zavazadlového prostoru.
„Ahoj!“
„Ahoj!“
„Ahoj!“
Janička se uvelebila na sedačce číslo deset a zamávala z okna na taťku a Nelinku. Ještě si s Nelinkou poslali prstovou abecedou pár blbostí. Řidič zavřel dveře, pár zamávání a Janička vyjela k Praze. Jen si pomyslela, aby si k ní cestou nepřisedl nějaký blbý cestující, jako tenkrát ta baba v kupé, co neustále vysouvala protézu z huby. To bylo na mrtvici. Řidič svižně vyjel na okraj města a potom zamířil spojkou na dálnici.
Pravidelné pohupování a docela velké teplo Janičku uspalo. Během cesty se probrala vždy na chvilku jen při zastávkách. Ani nic moc se jí nezdálo a před Prahou usnula natvrdo. Probrala se, když řidič musel párkrát zastavit na červenou. Potom už konečně dorazili Na Knížecí, kde byla konečná. Janička si vyzvedla batoh, s menšími obtížemi si ho dala na záda a vyrazila na „Béčko“. Janička si přála, aby to brzy jelo, a mohla si dát v bytě čaj a skajpnout rodičům,že v pořádku dojela.
Hunové během mžiku překonali cestu, která pokud by byla zpomalená, tak by je určitě připravila o rozum. Takto však záblesky všech barev duhy, které je provázely cestou, překonali během půlky výdechu, a než se vzpamatovali, tak se za zvukového doprovodu podobnému zahřmění ocitli na palouku s povadlou trávou.
Byla už tma a první čeho si všimli byla spousta světel v okolí. Některá byla samostatná, některá se shlukovala do menších nebo větších celků. Další se vinula v určitých řadách ať už rovných nebo i zahnutých. V pozadí východním směrem se nad obzorem vznášela velká bledá záře.
První se vzpamatoval Oktar a obrátil se na Eskama:
„Nevíš, co se děje a kde jsme?“
„Nevím, co se to s námi stalo,“ šeptl Eskam a jeho pravá ruka svírala amulet, až se zdálo, že jej každou chvíli rozdrtí ve svých prstech. … „Jen bohové ví, co se děje. Já to nevím. Podívej, …, i hvězdy vypadají nějak jinak.“
Oktar se podíval a skutečně mezerami mezi mraky na ně svítili trochu jiné hvězdy, než na jaké byli zvyklí. Také bylo citelné chladno jako na podzim a slyšeli šumot suchého listí hnaného studeným větrem po zvadlé trávě. V ovzduší se místo svěžího vzduchu vznášel těžko definovaný zápach. I ostatní jezdci se nevěřícně rozhlíželi na všechny strany a těžko zvládali poplašené koně.
„Eskami, něco musíme udělat, takhle tady nemůžeme zůstat, poraď, co mám dělat.“
„Tady ti bohužel nepomůžu, vše co vidím a vnímám zdaleka překračuje moje znalosti a schopnosti.“
Oktar se zahloubal a potom svolal své jezdce:
„Dostali jsme se řízením bohů na nějaké neznámé místo. Ale my jsme Hunové, nejlepší bojovníci na světě, a nenecháme se ničím překvapit. Musím však vědět, co je okolo nás, co je to za světla v okolí nebo támhlety vysoké stavby. Takže vyjedete na průzkum, Kelkal na sever, Kursich na východ, Oebarsius na jih a Undin na západ. Dávejte dobrý pozor a zbraně mějte v pohotovosti. Jeďte na vzdálenost maximálně jedné římské míle a pak se vraťte sem. Pokud bude nejhůř zapískejte signál na píšťalku a my vám přijedeme na pomoc. Teď už jeďte!“
Čtyři vybraní bojovníci si narazili čapky více na hlavu a chtíc nechtíc se vytratili určenými směry. Zbytek skupiny zaujmul kruhové postavení zadky koní k sobě a čekal.
Eskam se stále hrabal ve svých kouzelných pomůckách a po chvíli se obrátil na Oktara:
„Víš, co je ještě divné?“
„Divné je tady všechno, co je tedy ještě divné?“
„No nějak mi vychází, že jsme na správném místě, ale jaksi … .“
„Co jaksi, co jsi zjistil?“
„Nějak se mi zdá, že jsme na správném místě v nějakém jiném čase.“
„To vidím taky, že je podzim.“
„Nejenom podzim, jako úplně celkově v jiném čase.“
„To mi vysvětli.“
„Vysvětlit to nemůžu, je to na mě moc složité. Chvíli mám dojem jako vy všichni, že jsme se ocitli v nějakém jiném světě. Ale cosi mi říká, že jsme tam, kde jsme byli. To znamená v hlubokém lese, ale mate mě, kam zmizely všechny stromy. Ten smradlavý vzduch útočí na mé smysly a nejsem schopen se soustředit.“
Oktar na Eskama hleděl s pochybami v očích, ale nakonec řekl:
„Zkoušej to dál, zkus provést věštbu a pak uvidíme. Také se vrátí průzkumníci a budeme možná o něco chytřejší.“
Janička čekala na metro jen asi pět minut. Moudře se při příchodu do stanice vyhnula partě asi pěti mladistvých zhulenců a teď s uspokojením pozorovala, že nastupují do soupravy ob jeden vagon od ní. Při jízdě se nic zvláštního nedělo jen v Jinonicích přistoupil metrosexuál vystajlovaný do značkové bílo-růžové kombinace s i-Podem na uchu. No ty jo, ten má pecku, ještě že Tomášek je v tomhle ohledu naštěstí normální. A už tu byly Nové Butovice. Metro zastavilo u nástupiště a Janička popadla batoh a kabelu a vystoupila. Na nástupišti si dala batoh na záda, kabelu přes levé rameno a vykročila ke schodům. Těch pár cestujících, co vystoupilo s ní, už bylo na vrcholku schodiště. Všichni zamířili doprava k autobusům a jejím směrem k novému sídlišti nešel nikdo. Jakmile vyšla ze dveří opřel se do ní chladný vítr tak, že se až otřásla. Vezmu to zkratkou kolem staveniště, je to o hodně blíž, pomyslela si. Přešla silnici po které najíždějí autobusy, vystoupala na nízkou terénní vlnu a opatrně vykročila po vyšlapané cestičce vedoucí okolo staveniště, jehož lampy jí z dálky a z výšky svítily na cestu.
„Doprčic!“
Byla to jakási čutora nebo spíš malý měch. Byl z kůže, a když
Na Tichnově ulici stál jezdec na koni a soustředěně hleděl směrem na Stodůlky. Kůň pod ním se ale plašil a chtěl se otočit, takže jezdec s ním měl plné ruce práce. Kopyta koně nervózně bubnovala do asfaltu a jezdec vztekle trhal uzdou.
Chvíli ještě čekala, a když se nic nepohnulo, opatrně vylezla ze svého úkrytu. Celou cestu až domů pak popobíhala a vystrašeně se otáčela na všechny strany. Konečně tady byla ulice Za Zámečkem, a když
Kursich jel určeným směrem a v duchu si říkal, že nepojede ani celou římskou míli, protože byl zde sám v neznámém prostředí. Ne že by se bál, ale myslel si, že je bohové opustili, když je sem poslali. Cestou natrefil pouze na zařízení, které mu trochu připomínalo římský stadion, ovšem o trochu menší. Dál už byly shluky nějakých chatrčí nebo domů osvětlené studeným světlem. Kursich se raději otočil a pomalu se vydal zpět ke svým druhům.
Kelkal se cestou na sever dostal ještě do menší vzdálenosti. Nechal pouze koně napít z jakéhosi rybníka a dál mezi osvětlené domy se neodvážil, protože po jakési široké cestě se přihnali velkou rychlostí jakési dva vozy bez koní se dvěma světly vpředu. Za hukotu projeli po cestě a zůstal za nimi jen smrad. To stačí, pomyslel si Kelkal a jel zpět.
To Oebarsius měl cestu trochu dobrodružnější. Nejdříve musel překonat dva ploty, když se proplétal mezi prázdnými budovami. Pak se rozhodl, že překročí širokou cestu, pokrytou neznámou hmotou. Znal kamenné římské silnice, ale toto bylo něco jiného. Když byl v polovině cesty, ozval se hluboký rámus a po cestě se přiblížila obrovská bestie. Hlomozila a hnala se na něj velkou rychlostí. Vepředu zářily dva sloupy světel podobných těm okolo silnice. Kůň se vylekal a začal jančit. K dovršení všeho se z útrob bestie ozvalo zatroubení jako z rohu, ovšem mnohem silnější. Oebarsius všemi silami zvládl koně a skokem zmizel z cesty. Bestie se přehnala kolem neustále troubíc. Oebarsius si jen všiml otáčejících se velkých kol na boku. Po tomto zážitku cestu zpět vykonal tryskem.
Když Undin překonal podobnou cestu směrem na západ, přiblížil se k obrovským stavbám, které viděl už z dálky. Části staveb byly osvětlené a na nejvyšší mrkalo červené oko. Zprava minul nějakou nižší budovu, u níž stálo několik velmi velkých vozů. Měly velice zvláštní tvar, po stranách byla sice kola, ale úplně jim chyběli oje.
Popojel pak dál okolo staveniště, ale kůň se mu začal plašit, a tak se po chvíli vydal zpět. Vtom uviděl, že se dva vozy hlomozem rozjely a zastavily u nízké budovy. Do nich pak vlezli k Undinově překvapení tvorové velmi podobní lidem. Byli sice směšně ustrojení, ale jak se následně přesvědčil, byli to lidé! Vozy pak se zvýšeným hlukem odjely a zanechaly po sobě jen oblaka puchu, který se táhl po celém okolí. Avšak Undinovi to stačilo a byl rád, že přiveze důležitou zprávu.
Když se všichni sjeli u zbytku tlupy, ohlásili, co viděli. Delší dobu se dohadovali, ale pak se ujednotili na tom, co bylo důležité, že zde žijí nějací zvláštní lidé. Staví vysoké domy, používají pochodně nebo lampy se studeným světlem a zvláštní vozy bez koní, ale jsou to lidé.
Jak se tak dohadovali ozval se ve vzduchu hukot a nad skupinou proletěl obrovský temný pták na jehož křídlech zářilo zelené a červené světlo. Koně se zase splašili, a tak chvíli trvalo, než je zkrotili. Není divu, protože takový hluk slyšeli všichni poprvé v životě.
Nakonec se Oktar rozhlédl po spolubojovnících:
„Pojedeme západním směrem, tam kde Undin uviděl ty lidi. Nějaké zajmeme a zeptáme se jich, kde jsme.“
„A budou nám rozumět?“ , ozval se někdo z hloučku.
„S nožem na hrdle nám možná porozumí, a také Eskam umí několik řečí. Dokonce mluví latinsky jako rodilý Říman. A latinsky se domluvíš skoro všude. Ale konec řečí, vyjíždíme!“
Oktar se spolu s Undinám zařadili na čelo houfce a ostatní Hunové do zástupu za nimi. Pobídli své vytrvalé, ale nyní neustále poplašené koníky a vydali se na lov, který jim šel nejlépe. Na lov lidí.
Služební Felície se pomalu sunula po ulici. Její posádka, dvojice strážníků městské policie Pavel s Honzou, se znuděně dívala po okolí. Projeli Tichnovu ulici a potom Pavel zabočil doprava na Řeporyjskou. Nikde ani živáčka.
„To sem si myslel, že tady prd bude,“ ucedil Pavel.
„To jo, ale tu holku si vyslýchal, jako kdyby vyloupila banku, … se ti líbila, to sem viděl.“
„To tak akorát, taková vychrtlina, … , no i když.“
„Co i když?“
„Nic. Drž hubu nebo tě vysadím a pudeš na stanici po svejch.“
„Ha, ha , a mám tě. Teď se jen zmíním před Hankou a máš po ptákách.“
„Nekecej blbě, támhle se mi zdálo, že se něco pohnulo.“
„Já nic nevidím a nezakecávej to.“
„Ne, tamhle se něco mihlo směrem k metru.“
„Tak tam zajeď, stejně mě honí mlsná, něco si koupím v automatu.“
„Tak jo.“
Na světelné křižovatce zatočil Pavel na Bucharovu ulici, projeli kolem kancelářských budov a zajeli na stanici metra Nové Butovice. Krokem projeli okolo stanice, ale venku nikdo nestál. Metro před chvílí asi odjelo a těch pár pasažérů už bylo dávno pryč. Nakonec Pavel zastavil u jižního vchodu do stanice.
Honza se vyštrachal ze sedačky:
„Mám ti taky něco vzít?“
„Jo, vem mi kolu, nějak mi vyschlo v krku.“
Honza se otočil a vešel do vestibulu. Pavel zabouchl dveře u auta a pomalým krokem se vydal za ním. Ve vestibulu nebyla ani noha. Honza se činil u automatu na pití a čokoládové tyčinky. Pavel nahlédl i dolů na nástupiště, ale i tam bylo jako vymeteno.
„Na, tady máš,“ podával mu Honza půllitrovku koly.
„Dobrý, …, tváříš se, jako bys mi to dával ze svýho. Víš, že mi ještě visíš pětikilo?“
„Jasně, jasně, to sme už probrali.“
Vyšli před budovu. Pavel odemkl auto a usedl na sedačku. Honza se ještě venku potýkal s otevíráním obalu na tyčince. Pak konečně otevřel dveře a zbytek nákupu narval do schránky před spolujezdcem. Ještě se narovnal, že se protáhne, když ucítil v pravé noze ostrou bolest a nevěřícně hleděl na šíp, který mu probodl stehno skrznaskrz.
Hunové se přiblížili k nízké budově na dohled, ale nikoho u ní neviděli. Na Oktarův pokyn vytvořili půlkruh na dostřel šípu od budovy a čekali.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se objevil menší vůz, který pomalu obkroužil budovu a nakonec se zastavil.
Z vozu vystoupili dva lidi ve velmi podivném ustrojení a vešli dovnitř. Po chvíli se objevili znovu a zamířili k vozu. Oktar vyhodnotil, že zase chtějí odjet, a tak pečlivě zamířil, aby toho druhého znehybnil a mohli ho snáze zajmout.
Šíp se nesl nocí a přesně trefil tam, kam měl. Oktar pokynul, a Atakam vyrazil vpřed a zkušenou rukou začal roztáčet svou síť. Neměl by to být pro něj nijak velký problém zajmout takto ochromeného člověka. Také ostatní jezdci popojeli vpřed na poloviční dostřel šípu. Pouze Charaton jel za Atakamem, aby mu pomohl přivézt znehybněnou oběť.
Vtom se stalo něco nečekaného. Člověk, který byl zraněn Oktarovým šípem a bolestí klesl do pololehu se při spatření Atakama nepokoušel odplazit jako většina takto postižených. Horečně cosi hledal u opasku a během chvilky proti Atakamovi pozvedl malou černou věc kovově se lesknoucí. Druhý, který byl ve zvláštním voze, vyběhl ven a v ruce třímal podobnou věc jako ten první. Kryl se za vozem a cosi křičel. Atakama to však nezmátlo a půlobloukem se k nim snažil dostat z boku. Charaton pozvedl meč a pokračoval v přímé jízdě. Dva hlasité praskavé zvuky se slily v jeden a Hunové uviděli jak se Atakam zatřásl v sedle a upustil síť. Chvíli ještě pokračoval v jízdě, ale nakonec se zvrátil se sedla na zem. Hunové dále viděli, jak malé černé věci míří na Charatona. Opět zaznělo několik třaskavých zvuků a byl slyšet Charatonův výkřik. Charaton upustil meč a schýlen ke koňské šíji se obracel zpět.
Mezitím se ozvala Oktarova píšťalka a zbytek Hunů začal objíždět obklíčenou dvojici a pálit jednu salvu šípů za druhou. Nikdo z Hunů už nebyl zasažen, pouze někteří si všimli, že jim cosi ve velké rychlosti hvízdlo u hlavy. Zanedlouho však ti dva lidé u vozu znehybněli, neboť Hunové byli výteční střelci. Nakonec se celá skupinka sjela u vozu a Hunové se přijeli podívat, koho to vlastně zneškodnili. Byla to skutečně dvojice lidí. Byli větší než Hunové a byli i o hodně bledší. Kursichovi se zdálo, že jeden ještě žije, a tak seskočil s nožem v ruce a šel se na něj podívat. Člověk na něj hleděl a něco se mu snažil říci. Nakonec mu však z úst vytryskl proud krve a on znehybněl.
„Vidíš to, co já?“, obrátil se Eskam na Oktara.
„Ano, mají nějakou zvláštní uniformu nebo co.“
„Také si to myslím, jsou oblečení úplně jinak než ti, které viděl Undin. Jestli to nejsou nějací vojáci nebo nějaká stráž.“
„Asi ano, i jak se nám hned postavili na odpor.“
„Raději odtud zmizíme, je možné, že se jich sem sjede víc.“
Oktar vydal pokyny, a tak Hunové vyzvedli Atakama a přehodili ho přes sedlo jeho koně. Přitom si všimli, že má v hrudi dvě hluboké krvavé rány. Eskam mezitím obvázal Charatona, který měl roztříštěné zápěstí pravé ruky. Do této ruky už určitě meč nevezme. Oktar si mezitím opatrně prohlížel ty černé kovové věci, kterými se ti dva bránili. Kromě toho, že páchnou zvláštní spáleninou, nezjistil však nic a nechal je moudře na místě. Prohlédl si krátce také vůz, ale jenom zjistil, že je vyroben z jakéhosi kovu a zvláštní průhledné hmoty. Uvnitř bylo spoustu páček a jakési kolo. Vůbec se v tom nemohl vyznat. Rozpoznal pouze měkká křesla, ve kterých ti dva určitě museli sedět. Nařídil také, aby posbírali všechny vystřílené šípy včetně těch, jimiž zabili ty dva lidi, Atakamovu síť a Charatonův meč. Oebarsius také našel Undinův měch na vodu a vrátil mu jej.
Když bylo vše hotovo, Oktar seřadil skupinu jezdců a vydal se zpět. Chtěl se dostat k rybníku o němž mu hlásil Kelkal. Tam napojí koně i sebe a vymyslí co budou dělat dál. Za ním Eskam doprovázel pobledlého Charatona a Undin vedl koně s Atakamovými ostatky. Zbytek tlupy jel v zástupu za nimi a ostražitě pozoroval okolí. Hunové zjistili, že tato země je pro ně velmi nebezpečná.
Najednou kolem nich opět začal klesat modravý příkrov a během pár okamžiků zahalil celou skupinu. Potom bělavé výboje zahalily každého jezdce v tlupě. Výboje se zase proměnily v bělavou auru s namodralým okrajem okolo každého jezdce a jeho koně a za hromové rány skupina Hunů zmizela z povrchu louky.
Na louku usedlo trochu zvířeného uschlého listí a pár stébel trávy, u nízké budovy se ozval zvuk přijíždějícího metra a stlačený vzduch se tlačil z vestibulu ven. Z poslední soupravy tohoto dne vystoupilo několik lidí. Vyšli po schodech do vestibulu a v tom okamžiku začala jedna žena hystericky křičet.
Při statické scintigrafii se pořizuje zpravidla jediný snímek ….
„Jani!“
„Ahoj, Petro, co se děje?“
„Před posluchárnou je nějaký chlap a shání se po tobě.“
„Chlap říkáš, a jak vypadá?“
„Je to takový sympaťák, okolo čtyřicítky.“
„Je to někdo z Motola?“
„Nezdá se mi, na doktora, profesora a ani asistenta nevypadá.“
„To je divné, co mi může chtít?“
„Nevím, jen se ptal, jestli tě neznám, a když jsem řekla že jo, tak jen že se tě musí zeptat na něco důležitého.“
„Dobrý den, vy jste určitě Janička.“
„Dobrý den, ano jsem, co si přejete?“
„Dovolte abych se vám nejdříve představil. Jsem Kučera, Jan František Kučera a jsem zvláštní agent,“ pravil muž a ukázal Janičce jakousi průkazku.
„Víte Janičko, … mohu vám tak říkat?“
„Ano.“
„Tak tedy, Janičko, vyšetřuji speciální kauzy, které se občas stanou i u nás v Čechách. A vás bych se chtěl zeptat na tu událost, která se vám stala před týdnem v Nových Butovicích.“
„Takže vy jste něco jako Mulder z Aktů-X?“
„No, něco podobného. Víte co, já vám koupím kafe tady v automatu a jestli budete souhlasit, tak mi to převyprávíte celé ještě jednou třeba tamhle v těch křesílkách. Co si dáte?“
„Moccacino, … bez cukru.“
J.F.Kučera koupil Janičce moccacino a sobě presso a pak mu
„Víte, to, co jste mi řekla, je velmi důležité. Máme ještě svědectví jednoho řidiče náklaďáku, ale to je velmi nepřesné, neboť stejného nebo jiného jezdce viděl jen na chvilku na silnici a málem jej přejel. Výskyt jezdců se časově kryje s událostí, kterou jste možná zaznamenala a tou je vražda dvou městských policistů poblíž stanice metra. Oba byli totiž zastřeleni šípy a jejich auto mělo také několik zásahů.“
„Šípy? Kdo by s nimi střílel v této době?“
„No právě, ale tohleto jsme našli při pitvě.“
Agent sáhl do kapsy kabátu a vyndal malý balíček z bílé látky. Když jej rozbalil, tak
„Šípy z těl i z auta byly vytaženy, ale některé hroty se uvolnily a zůstaly na místě.
Náš znalec určil, že pocházejí s velkou pravděpodobností ze 4. století a že byly v té době používány hunskou jízdou. Dál jsme našli jen pár koňských stop na louce. Kupodivu jsme nenašli ani ten měch, který jste popsala.“
„A jsou ti jezdci ještě tady?“
„Domnívám se, že ne. To bychom je museli už najít. No, musím se s vámi rozloučit a poděkovat vám za informace. Kdyby jste si přesto ještě na něco vzpomněla, tak mi prosím zavolejte. Kdykoliv. Děkuji a přeji vám hodně úspěchů při studiu.“
Agent podal Janičce navštívenku, mile se na ni usmál a odešel.
Xitrix se pokoušel už několik dní proniknout do firemní sítě. Téměř všichni jeho kamarádi totiž už měli za sebou nějaký úspěšný průnik. Problém byl v tom, že jakýkoliv odhalený průnik měl za následek, že se počítačová síť automaticky vylepšila a eliminovala tak stejnou nebo podobnou metodu průniku.
Nebyla to ale jen soutěž s kamarády. Xitrix se chtěl dostat k údajům, se kterými pracoval jeho otec. Ten byl sice velmi vstřícný v osobním životě, ale absolutně odmítal jakoukoliv zmínku o náplni své práce pro firmu. Veškerou diskuzi vždy utnul, a když Xitrix naléhal dál, prostřední oko se mu začalo zabarvovat rudě. Několikrát se i stalo, že na Xitrixe vypustil nazelenalý oblak, který jeho potomka na několik časových dílků dočasně paralyzoval.
Xitrix se tedy přestal vyptávat a dal se cestou neautorizovaného přístupu do sítě. Přemýšlel, až se mu nad holou hlavičkou vytvářela pára. Všech dvanáct prstů bleskově ťukalo po dotykové obrazovce. Občas použil i myšlenkový příkaz, ale síť odolávala jeho náporu. Jeho xi-comp se úplně vařil, ale výsledky byly v nedohlednu.
Nazítří se Xitrix vydal do neschváleného obchodu a po zaplacení ušetřenými poukazy se vracel domů s několika součástkami. Ty okamžitě instaloval do xi-compu nebo je připojil jako periferii. Pak nedočkavě zapnul xi-comp a dal se do práce. Nyní šlo vše daleko rychleji. Nejdříve se snažil proniknout přes upgrady systému, ale síť byla v této oblasti neprůchozí a v jednu chvíli jen s vypětím všech sil a intelektu zabránil průniku ochranných programů do svého xi-compu.
Pak se zaměřil na smetiště sítě a systém opětovného používání již jednou vymazaných programů sítě. Tam se mu po třech časových dílcích objevila uzounká mezera v systému. Balancoval na ostří nože a většinou jednal jen instinktivně. Potom se až zajíkl, když se po prolomení mnohovrstevného, čtyřrozměrného hesla, otevřela obrazovka firmy. Aby zůstal skrytý, nevyhledával nejdříve nic samostatně, pouze se spokojil s parazitováním na existujících oficiálních přístupech. Další čtyři speciální programy v jeho xi-compu detekovaly síť, kryly jeho průnik a zametaly veškerou zmínku a záznam o jeho přítomnosti v síti.
To co se mu zjevilo, jej úplně vyvedlo z míry. Na mnoha planetách byly různé formy života od těch nejjednodušších až po ty složité. Všechny byly řízeny pracovníky firmy. Každý měl na starosti jednu až tři planety podle náročnosti té které formy. Několik záběrů oskenoval přes svou mysl do společné sítě, kterou vytvořili s kamarády, a potvrdil tím průnik do firemní sítě.
To, že se dostal dál než kterýkoli z jeho kamarádů, mu velmi zvedlo sebevědomí. Nastavil ještě několik clon a dal se do aktivního vyhledávání. Při brouzdání sítí našel vstupní připojovací stránku svého otce. Připojil se a zjistil, že otec má na starosti celkem maličkou planetku, na níž se to ovšem živými bytostmi jen hemžilo. Xitrixovi se před očima rozvíjela civilizace obrovským tempem. Zjistil, že může vstoupit do kteréhokoli časového období. Tam se nalézala množina všech živých tvorů, které v té době byli zastoupeny na planetě. Každý živý tvor byl jedním souborem. Některé soubory mizely, jiné se objevovaly. Jedny se zvětšovaly další pak zmenšovaly.
Xitrix zanedlouho mohl očima jednotlivých souborů sledovat přímo dění na planetce. Velmi jej to bavilo, ale po vícero časových dílcích se mu v hlavě zrodil nápad. Nejdříve si jej jen tak hýčkal, ale jednou se dal do realizace. Zrovna sledoval, jak se několik souborů pohybuje ve svém časovém pásmu, a tak je jen tak zkusmo pomocí svojí myšlenky vzal a poslal je po časové ose o kus vpřed. … Najednou z jeho xi-compu zableskl energetický výboj a paralyzoval jej.
Xetrex se díval na svého potomka a neskrýval zlobu. Co by šéf řekl, kdyby zjistil, že Xetrexův potomek se promenuje po firemní síti a dokonce zasahuje do vývoje rozvíjení forem života na planetce. Ještě že si všiml té drobné anomálie, která vznikla při Xitrixově zásahu. Xetrex během dvou časových dílků svým xe-compem odboural clony, zneškodnil proniknuvší programy a vyslal energetický výboj po původci neautorizovaného vstupu. Nyní viděl, že postiženým je jeho vlastní potomek. Xi-comp je spálen a Xitrix se probudí po pěti časových dílcích. Xetrex si ještě musí rozmyslet, co s ním udělá dál.
Nyní se ale musí věnovat tomu, aby zabránil anomálii v postupu. Všechny soubory vrátil zpět na původní místo a čas. Chvíli se zdálo, že je vše v pořádku, ale brzy objevil sekundární problémy. Jeden soubor z minulosti zmizel a zmizely i dva soubory z budoucnosti. Všechny soubory, které na ně byly vázány v časové přímce zmizely a anomálie se začala planetkou šířit bleskovou rychlostí.
Xetrex začal usilovně pracovat. Každé ze tří ok bylo zaostřeno na jednu obrazovku jeho xe-compu. Pravou a levou obrazovku obsluhoval vždy šesti prsty a prostřední myšlenkovými příkazy. Pracoval velmi rychle. Nejdříve obnovil tři vymazané soubory. Pak všechny ty ze čtvrtého pozemského století posunul o maličký časový díl ještě více zpět. Provedl restart a pak jen čekal na výsledek. Potichu si jen broukal: „Tak se mi ukažte, už takhle to máte chudáci dost těžké a ještě vám to Xitrix zavařil víc. No tak dělejte.“ Obrazovky zazářily a Xetrex s radostí sledoval, jak se neporušené soubory promenují po planetce.
Útok hunské jízdy byl v plném proudu. Masy jezdců na koních útočily na Vizigóty a obloha jako mnohokrát předtím zčernala mrakem šípů. Oktar, obklopený svými jezdci, právě vypustil svůj šíp, který neodvratně mířil na nechráněné místo na těle nepřátelského krále Theodoricha …