Jdi na obsah Jdi na menu
 


Služební cesta

20. 6. 2008

Pepa se protáhl v posteli. Věděl, že za chvíli ho přijde vzbudit Anička, kterou slyšel v koupelně, jak se sprchuje. Promnul si oči, a při tom pohybu cítil, jak ho tahá v pravém rameni. To jsem blbec, jít na volejbal před školením a takhle se zrasovat. Od palce levé ruky se mu táhla modřina do třetiny dlaně ( to zase to pouzdro ), a bederní páteř a pravý kotník taky nic moc.

            Ze zkoumání ho vytrhla Anička, která vstrčila hlavu do ložnice: „Vstávej, je už hromada hodin.“

Jaká hromada hodin, vždyť je teprve šest, pomyslel si, ale přemáhaje bolest v páteři, se vykulil z postele. Zastávka na WC a pak umytí rukou v dřezu v kuchyni. Anička se totiž začala fénovat a tento zvuk takhle brzy po ránu jej docela vytáčel.

            Uvařil čaj, a přichystal chleba se šunkou a rajče Nelince k snídani. Ještě jí připravil Dobrou vodu a plastovou krabičku, do té jí Anička pak dá svačinu do školy. Sám si jen ukousl pár soust vestoje u linky. Čaj byl vařící a proto si Pepa do něj natočil trochu studené vody a napil se. No hnus, že to piju! Slyšel, že Anička zrovna skončila v koupelně a přesunula se k oblékání do ložnice.

            Využil té chvíle, že v koupelně je volno, a šel si vyčistit zuby a vysprchovat se. Potom se omatlal pevným deodorantem a postříkal toaletní vodou. Zbytek kosmetických propriet pak vrazil do kosmetické taštičky a zanesl do tašky, kterou si pečlivě sbalil už včera večer. Když si začal oblékat v obýváku připravené oblečení, zazvonil mobil.

Byl to Jarda: „Čau, právě vyjíždím, za dvacet minut jsem u tebe.“

„Čau, budu před barákem, a jestli ne, tak mě prozvoň, … zatím.“

            Pepa se dooblékl, zkontroloval peněženku a zavolal na Bettynu, která ho pozorovala s hlavou opřenou o okraj pelíšku: „Betty, padej, máme málo času.“

Bettyna vylezla, trpně si nechala nasadit obojek a vyšli z bytu. Při jízdě výtahem se po něm po očku koukala, ale Pepa dnes neměl náladu na obvyklé skopičiny. Potom spolu oběhli dům a když se Betynka vyvenčila, byl čas na návrat.

            V předsíni se Pepa potkal s Aničkou: „Tak se holky mějte fajn, už budu muset jít.“

„Nechoď, buď radši s námi.“

„Neboj v pátek jsem zpátky,a dneska večer zavolám.“

„Jedeš s Jardou?“

„Jo, on jedinej z nás má šanci na úřadě dostat auto na tři dny. … Dávej taky na sebe pozor až pojedeš.“

„Domluvil jsi se s Janičkou?“

„Jasně, vyzvedneme ji v Praze až se budeme vracet.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

            Pepa dal pusu Aničce, nakouknul do pokojíku na spící Nelinku, vzal si tašku a vyšel ven.

            Venku stál dobrých pět minut navíc, to ten Jarda snad dělá naschvál, že tady stojím jako vocas s kabelou na chodníku. Konečně se v zatáčce objevil Renault Kangoo.

Jarda plynule zabrzdil a vylezl ven. „Zdar Pepo, tak sem tady.“

„Zdar Jardo, ty si snad dodržoval rychlost?“

„Ale ne, byl jsem si na benzínce koupit cigára.“

„To mi zase budeš v autě hulit? Měl sis nechat ještě tu náplast.“

„Stáhnu si vokýnko, … tašku si dej semhle dozadu.“

            Pepa odložil tašku, bundu si hodil na zadní sedadlo a nasedl dopředu vedle Jardy, který okamžitě vyrazil.

„Co myslíš, stihneme to do desíti?“, zeptal se Jarda.

„To bys to musel naučit lítat, počítám, že v Bohdanči budeme okolo jedenáctý.“

„Ale co, houby se stane, musí na nás počkat, jednou je to zaplacený.“

Pepa pokýval, a potom řekl: „Člověče, jeden problém je, a to, kam večer pudem na pivo, už se mi ty čtyry hospody zajídají.“

„Třeba votevřeli něco novýho, je to doba, co sme tam nebyli. … Jo, už u nás vyhodnotili ten audit.“

„No a co? Nějaká změna?“

„Ale vůbec ne, všechno je při starým.“

„No vidíš, to samý jako u nás, jenomže za to vyhodili půl mega, udělali kosmetický úpravy pro obyvatelstvo a konec.“

„No, ale mě schválili náhradu za Věru.“

„No vidíš, jakej si borec, u nás až Marek odfrčí do důchodu, tak tam asi zůstanu sám,“ odtušil Pepa. Pak se odmlčeli a pozorovali ranní ruch na silnici  i okolo ní. Pepa se pohodlněji posadil, opřel si hlavu o sloupek a za chvíli usnul.

 

            Pepu probudil až Jardův hlas: „Vstávej ospalče, sme na místě.“

Pepa se probral, zazíval, protáhl a vyhlédl okénkem ven: „Člověče, kam to jedeš, dyť jsme v Pardubicích a ne v Bohdanči?“

Jarda, v obličeji celý sešedlý, jenom ukazoval na navigátora: „No podívej, dovedlo mě to semhle. … Jak si se vyspal? Nevypadáš moc dobře.“

„Ty seš taky šedozelenej, snad se večer spravíme.“

Jarda podle navigace GPS odbočil z hlavní ulice vlevo na krátkou jednosměrku. Na konci byla ulička přehrazena šedožlutou budovou z dob reálného socialismu. Nad proskleným vstupem se skvěl nápis Institut civilní ochrany a na boku vstupních dveří byl státní znak a znak CO. Jarda zaparkoval vedle jediného auta, které stálo na parkovišti a mělo označení Hasičského záchranného sboru.

„Tak, asi sme tady.“

„Asi jo, pojďme to nejdřív prověřit,“řekl Pepa a vystoupil z auta. Hned pocítil studený závan vzduchu, který jím úplně otřásl. Kolem svítilo sluníčko, jen nad budovou visel mrak. Ty bláho, to počasí je zase úplně pitomý, pomyslel si. Navlékl si bundu, vzal si z kufru auta tašku a s Jardou v patách vyšlapal pár schodů ke vchodu.

            Otevřel dveře a vešel do vestibulu. Tam vpravo byla recepce, ale nikdo v ní neseděl. No to je bordel, kam nás to poslali, pomyslel si. Vtom se ozval klapot podpatků a na chodbě se objevila postava v hasičské uniformě s papírem v ruce.

„Ahoj klucííí,“ ozvala se postava.

Pepa hleděl jako jelen: „Ahoj Ájo, co tady děláš?“

„Já jsem všude, kde se něco děje.“

Ája se nejdřív objala s Pepou a pak i s Jardou, který jen tak zabručel: „Ahoj, vy ste tady taky, … myslím jako hasiči?“

„To víš, my se účastníme všech školení, co existují. … Jo, kluci, pojďte se mi sem podepsat, mám na starosti evidenci.“

Oba se podepsali a Pepa se potom zeptal: „A to nás i ubytuješ?

„Jasně, chcete každý zvlášť, nebo dvoulůžák.“

„Dvoulůžák, … ,a to nás nebude víc?“

„Neboj, každou chvíli někdo přijede,“ mrkla na něj Ája a podala mu klíč od pokoje, „je to druhý patro.“

            Vzali si tašky a vydali se ke schodišti. Tady dole v přízemí se jim pak otevřel pohled do bočních chodeb, kde asi byli učebny a laboratoře, protože zde stálo několik přístrojů na pojízdných vozících. Některé vypadali docela historicky. Po schodech pokrytých sešlým gumovým linoleem vystoupili do druhého patra. Zde po chvíli našli svůj pokoj. Klasická předsíňka s vestavěnými skříněmi, WC a sprchou. V pokojíku dvě válendy, stolek pod oknem a dvě polstrované židle. Vybavení doplňovaly dvě lampičky, centrální světlo a rádio po drátě.

Jarda mrsknul svojí taškou pod levou postel a oblečený se vrhl na povlečené peřiny: „Člověče, nic moc úroveň, posledně to bylo o moc lepší. … Hele ta Ája, nezdá se ti ňáká jiná?“

„Nezdá, je jen nějaká bledší, to sme všichni, asi po tý cestě. Pusť ten krám.“

Jarda se natáhl a zapnul rádio. Přes veškeré úsilí jen šumělo. „Krám pitomej,“ ucedil, „jdu si zakouřit.“ Vybral z bundy cigára a vyšel z pokoje.

Pepa se mezitím přesunul k oknu a vyhlédl ven. Po chodnících hlavní ulice se valily davy lidí, na vozovce se začala vytvářet zácpa. Díval se, jestli nějaké auto neodbočí a nepřidá se k těm dvěma opuštěným na parkovišti. Žádné ale neodbočilo. Pozoroval i lidi procházející na bližším chodníku. Lidé šli, někteří rychle a jiní pomaleji, bavili se, rozhlíželi se. Najednou měl divný pocit, že ti, kteří se otočí směrem na budovu, jako by ji snad neviděli. Jejich pohledy bez zájmu prošli celým prostorem a nikde se nezachytily.

Už se chtěl odtáhnout od okna, když začalo pršet. Pršelo na budovu a na parkoviště před ní. Lidé na chodníku si toho nevšímali a žádného nenapadlo vytáhnout deštník. Pepa si všiml, že déšť končí přesně asi metr od chodníku. Ty vole to není možný! Jak to, že nevidí ten déšť? Jak to, že nevidí … nás?

 

10.30 – silnice E49, Bečov nad Teplou

Doktor si ještě jednou prohlédl tu ženu v hasičské uniformě: „Exitus, … , tady už nepomůžeme. Toho chlapa naložte, ale moc šancí mu nedávám. Dělejte! “

 

10.45 – silnice číslo 36, 10 km před Lázněmi Bohdaneč

Řidič kamionu se vyhrabal z převrácené kabiny. Držíc si zlomenou pravou ruku se dopajdal k sešrotovanému Renaultu. Jeden pohled dovnitř mu stačil. Vyndal mobil a vytočil 112: „ Zabil jsem dva chlapy,  … .“